Nightrun_2014

BĚŽECKÉ PARALELY

Jako obvykle nazouvám své pětiprsťáky a vyrážím na trasu. Půlmaratón se blíží, již tuším, že nikdy nebudu dost připravená, ale prostě naběhám, co se dá a uvidí se. Další běžecká (životní) lekce začíná.


Protože mám dnes inovativní náladu, volím NOVOU CESTU. Jelikož jsem typická konzerva (a taky nemám orientační smysl), důkladně jsem se předem připravila a prozkoumala mapy, kudy poběžím. Jak to již v životě chodí, důkladné přípravy vezmou častokrát za své. Překvapivě nová cesta není vůbec přímá, zřetelná a krásná, jak jsem si jí vysnila.

Prodírám se lesem a nechci si za nic na světě přiznat, že jsem dozajista odbočila jinam a prostě bloudím a bloudím. Vybíhám nečekaně u říčky, ke které jsem měla doběhnout o dost později. Zatroleně!

fivefingers_207No nic – mám na výběr: pokračovat novou cestou po břehu a nebo se přebrodit. Nechci se do ničeho NAMOČIT a klopýtám po nerovné pěšince podél břehu. Na půlmaratón rozhodně netrénuji, spíš si tak zpevňuji kotníky a klenby chodidel pajdáním přes kořeny. Tak a pěšinka končí. V dáli vidím chatu, takže jistá naděje tu je, ale ten neposekaný porost přede mnou mě odrazuje.

Stále se nechci namočit, tak začínám jako pošuk házet kameny do říčky ve snaze vytvořit brod (Vážně, Luci?!) abych lehce přeskákala na druhou stranu. Nějak se mi to nedaří. Házím už asi pátý kámen naprosto jinam, než chci a je mi jasné, že z toho ladného skákání přes vodu nic nebude. Takže co teď? JÍT ZPĚT hledat brod nebo prostě do vody? Vracím se zpátky na místo, kde tuším mělčinu, ale tušení se mění v jistotu, že se prostě občas NAMOČIT musíme. No tak dobře. Zcela neladně a na téměř 40-letou běžkyni i dost zábavně skáču přes kameny a potupně se po kotníky nořím do říčky jen proto, abych na druhém břehu před sebou uviděla hradbu vysokých kopřiv. To jako doopravdy?? Namočím se a teď se ještě SPÁLÍM??

Tak to teda ne. V životě se prostě spálit nechci. Cítím uvnitř bublinky smíchu sama nad sebou. Naprosto jasně vidím paralelu této běžecké cesty s těmi životními. „Jo tak ty se nechceš do ničeho namočit?  To nemyslíš vážně…. Ladně si skákat přes kamínky životem, to tedy nebude Tvoje trasa. Na to zapomeň…

Na kopřivy kašlu a nacházím přívětivější místo k prodrání se na STAROU CESTU. Ani se nerozhlížím, jestli jsem někoho dalšího vyděsila a dávám se konečně do běhu.

makove poleZbytek trasy mám dost času užívat si krásu okolí, modré nebe a své „blond“ postupy. Uvědomuji si, že ne každý je na tomto světě vizionářem a průkopníkem nových cest, ale že stojí za to občas ty nové cesty vyzkoušet. I když se pak potupně proderete na své vyšlapané trasičky. Cílem totiž není plnit to, co si nalinkujeme – ale užívat si cokoli se nám do cesty nachomýtne. A pokud to dáváme s radostí a humorem – poběží se nám o dost lépe.

P. S. O pár dní později, když píšu tento článek, si svou lekci vychutnávám ještě jednou. Mám zraněné lýtko, protože jsem se neudržela a s již notně namoženým svalem jsem prostě musela na dětském dni skákat v pytli. Ach jo!! Tak honem – HUMOR a RADOST a za 14 dní uvidíme, zda se na start ½ maratónu postavím 😉

    Napsat komentář

    Emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *